Životní příběh Ludovíta Jana z Ostravy

Za vše, čeho dvasedmdesátiletý Ludovít Jano v životě dosáhl, vděčí svému otci. Pochází z cikánské osady v obci Nižná Myšla nedaleko Košic. Malý Lájoš, tak mu doma říkali, neměl se svými osmi sourozenci na růžích ustláno.

„V Nižné Myšli jsme třeli bídu. Byly dny, kdy  jsme chodívali spát o hladu. Starší sourozenci navštěvovali školu jen od jara do podzimu. Jakmile napadl sníh, zůstali doma, protože neměli zimní obutí.“

Poválečné stěhování do Čech
Situace se v rodině Janových zlepšila až v poválečných letech, kdy se hlava rodiny vydala za výdělkem na druhý konec republiky do Chrastavy, kde se po odsunu sudetských Němců našlo dost pracovních příležitostí. Na sever Čech se přistěhoval i malý Ludovít a v novém prostředí začal navštěvovat první třídu. „Maminka si ale v Čechách nemohla zvyknout. Neuměla ani číst a ani psát a táhlo ji to zpět na východ. My, děti, jsme s ní pendlovaly z Čech na Slovensko a zase zpátky. Teprve v roce 1955 jsme všichni zakotvili v Havířově. Nově vznikající město zažívalo obrovské budovatelské nadšení. Otec se přihlásil na výkopové práce při výstavbě plynového potrubí. Od těžké manuální práce měl ruce tvrdé jako podrážka,“ vzpomíná dnes Ludovít Jano, který je na svého otce pyšný. „Představte si, že se naučil číst a psát teprve na vojně. Vždy nám kladl na srdce, abychom se ve škole hleděli naučit co nejvíce. Přitom sám se stále vzdělával. Počátkem šedesátých let si našel místo topiče v kotelně a udělal si státní zkoušky na středotlaké stabilní kotle.“


Fotografii svých rodičů má Ludovít Jano pověšenu v obývacím pokoji..

V té době Ludovít svého otce v práci často navštěvoval. „Dokonce jsem si osvojil i kotelní zákon. To jsem netušil, jak se mi tyto znalosti budou za krátkou dobu hodit.“ Ještě před vojnou 18letý Ludovít začal pracovat jako posunovač v dopravním závodě tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Sice se chtěl vyučit automechanikem, ale nakonec přijal nabídku náboráře z huti, který mu slíbil slušný výdělek.

První výplata z Nové huti
„Vzpomínám si, jak jsem domů přinesl první výplatu ve stokorunách a maminka si bankovky rozložila na peřinu a byla přešťastná. Tolik peněz pohromadě ještě neviděla.“ Zálohu i výplatu jsem celou vždy odevzdával mamince. Na tu dobu to byly velmi solidní peníze – za měsíc jsem si přišel na tři a půl tisíce. Vždyť horník v ražbě si tehdy vydělal „jen“ o půldruha tisíce více. A otec nosil domů 1 500 korun. Životní úroveň se v naší rodině díky mému zaměstnání na dopravním závodě hodně zvýšila.“

Na Nové huti Ludovít Jano působil 34 let. Po vojenské službě si udělal kurz strojvedoucího a začal jezdit se svou kutálkou. Tak pojmenoval parní lokomotivu, s níž vozil „veroniky“ se žhavým surovým železem z vysokých pecí do ocelárny. „Nemyslete si, nebylo to jednoduché se prosadit. Jako Rom jsem měl začátky na dopravním závodě daleko těžší než gadžové.“

Profesi strojvedoucího dokonale ovládal
Jenže Ludovít Jano překážky dokázal překonat a dodnes jeho spolupracovníci na svého romského kolegu s úctou vzpomínají. Jiří Šrámek, který se ze strojvedoucího vypracoval na vedoucího provozu a později výrobního zástupce ředitele závodu, si na Ludovíta Jana dobře pamatuje. „U dopravy pracovalo více Romů, byli většinou na posunu. Jen Ludovít Jano to dotáhl až na strojvedoucího a svou profesi dokonale ovládal. Bylo na něj stoprocentní spolehnutí a neexistovalo, že by nepřišel na směnu,“ uvedl Jiří Šrámek.

I dnes, když už je Ludovít Jano patnáctým rokem v důchodu, se čas od času zajede do depa podívat a sleduje tam rušný provoz. Nedávno vzal na huť i svou schovanku Jarušku. Dvaatřicetiletou ženu, kterou postihla středně těžká mentální retardace, poznal před několika  lety v ostravském středisku Armády spásy. Jarušku do tamějšího chráněného bydlení přestěhovaly sociální pracovnice z Karviné a vyřešily tím velmi svízelnou rodinnou situaci mladé ženy. Ludovít Jano, který si chodí do Armády spásy kupovat obědy, novou obyvatelku charitního domu brzy zaregistroval. Začal si s ní povídat a poznávat její svět, který mladá žena vnímá díky svému postižení jako nezletilé dítě.


Z každého nového aparátu ve sbírce má Ludovít Jano velkou radost.

Šestým rokem je Jaruška (na horním snímku vlevo) rozhodnutím soudních orgánů v péči Ludovíta Jana. Ten se hodlá své schovance věnovat do té doby, co mu bude zdraví sloužit.  Mladé ženě se díky novému tátovi (tak ho oslovuje) změnil život. I přes svůj těžký zdravotní handicap se jí daří rozšiřovat své obzory, učí se novým věcem a jezdí na výlety po České republice. V krabici má spoustu fotografií ze společných toulek s novým tátou.

Vášnivý sběratel fotoaparátů a hodinek
Fotografování je celoživotním koníčkem Ludovíta Jana. Fotí od vojny a za tu dobu nastřádal spoustu krásných snímků. A také rozšířil sbírku starých fotoaparátů. Má jich třicet a dostal je od známých, bývalých kolegů i příbuzných. Vnuk František nedávno svému dědovi koupil další kousek do sbírky – Zenit C.


Vášnivý sběratel má všechny aparáty pěkně vyleštěné na obývací stěně. Mnohé jsou funkční. S jemnou mechanikou si Ludovít Jano totiž moc dobře rozumí. Fotoaparáty vždy důkladně rozebere, vyčistí, případně opraví a znovu složí. Tato vášeň začala už v havířovské základní škole, kdy své učitelce Olze Večerkové opravil budíka. „Rozebral jsem ho, našel drobnou závadu, odstranil ji a budík opět složil. A fungoval. Objednávek přibývalo. Jednou mi v hodině začal zvonit budík ve školní brašně. Učitel ke mně přišel a začal mne kárat. Já po pravdě řekl, že jsem zapomněl vypnout zvonění u hodinového strojku, který se mi podařilo zprovoznit. Pedagog mne vyzval, ať o přestávce přijdu do jeho kabinetu. Tam mi předal hodiny, zda bych je dokázal opravit.“


Mnohé hodinky ve své sbírce opravil a jsou znovu funkční.

Za celý život mu prošly rukama nádherné kousky. Od kamaráda z Havířova dostal krásné pendlovky. Dodnes lituje, že se s nimi musel rozloučit.  V březnu 1996 totiž opustil svou milovanou profesi strojvedoucího a odstěhoval se za svou druhou ženou do Rudné u Prahy. Manželství však vydrželo pouhé tři roky a pak se Ludovít vrátil zpátky do Ostravy. Jelikož potřeboval peníze na nájem, pendlovky prodal jedné kolegyni na učilišti Dakol, kde po návratu na severní Moravu působil ve funkci mistra odborného výcviku až do odchodu na zasloužený odpočinek.

Překážky se dají překonat
Ludovít Jano patří k romským obyvatelům, kteří umí vzít za práci a vedou spořádaný život. Oni všichni jsou důkazem, že když člověk chce, dokáže s překážkami bojovat. Jen musí chtít…

Text a foto (2): Libuše Miarková